March 2011

I'm so... faint.

19. march 2011 at 20:01 | Courtney |  All apologies
V pondělí mi má přijít kytára, to je jediné plus které v budoucích dnech vidim. Nevim, jak zvládnu to úterý. Tolik, tolik jsem přísahala, že jestli tam budu muset jít, tak se oběsím, protože mi bylo jasné, že se psychicky zhroutim, jenže něco ve mně říká "zvládneš to a půjdeš dál". Sama tomu nevěřim, ale snažím se, snažím. Už zas se ze spaní dusím a přes den jsem neuvěřitelně unavená. Nechci aby začal další pracovní týden, protože do sebe zas budu lít kofein jak do bezedný jámy (i když mezi mnou a bezednou jámou moc velkej rozdíl není, v obou věcech je tolik prázdnoty). Na gymplu nám dali další automat na kafe, což je fajn - hlavně pro mou osobu. Už se mi pomalu vrací hlas, takže jsem zas ničila rodičům a sousedům nervy šesti hodinami neustálého hraní a zpěvu. Táta už má klíč od toho půldomku, do kterýho se budem stěhovat. Konečně dostanu velkej vlastní pokoj, kterej si zařídím podle sebe. Budu mít svou červenou stěnu, rozvěšený plakáty, nástěnky s fotkama, malířský stojan, moje milované kytary; španělku Jessicu a elektriku (asi teda nakonec) Courtney, stůl určený jen a pouze pro tvorbu mých patlanic a čmáranic, oooobrovskou postel, velký zrcadlo a tak. Upřímně lituju toho staříka, co jde do našeho bytu. Kdyby věděl, co tyhle zdi zažily. Přemalované skvrny na zdech od kafe, přemalovaná slova, co malá Courtney ryla do stěn nožema, nůžkama a párátkama, smytá krev z umyvadla a vany, zaschlé slzy na dřevěné podlaze, natřikrát prosklené dveře, které předtím někdo opakovaně rozbil, tolik řevu, který za pár dní vymění naprosté ticho. Všichni tři tajně doufáme, že změna bydliště, změna prostředí, nám trochu pomůže udělat tlustou čáru a nový začátek. Potichu doufáme, že všechny starosti a bolest necháme ve starym bytě. Ale všichni si uvědomujeme, že realita bude jiná, a všechny rány se s námi potáhnou ještě pěkně dlouho. ZASRANĚ dlouho.


FOOL

18. march 2011 at 20:15 | Courtney |  All apologies
Damn.

Nechte mě být.
Nechte mě dýchat.
Nechte mě.


Těžší než nebe.

17. march 2011 at 15:37 | Courtney |  All apologies
Není mi fajn, ani trochu. Moje "oslava" narozenin s příbuznýma byla probrečená a prokřičená. Jen jsem seděla skrčená a zavřená v koupelně, houpala hlavou dozadu a dopředu jako v nějakym blbym filmu o psychicky labilních lidech a se slzama polobrečela a polovyčítala "Jděte všichni domů, já vás tu sakra nechci. Nechci oslavovat, jděte pryč.." V posledních dnech jsem silně přecitlivělá, stačí málo k tomu, abych udělala hádavou scénu (před rodinou, ve škole učitelům, na poště,...), málo k tomu, abych někoho seřvala jak malýho fracka a málo k tomu, abych začala hystericky brečet. Málo k tomu, abych někoho uhodila, málo k tomu, abych někomu do očí řekla, jakej je v mých očích kretén. Cizí lidi který jsem seřvala jen říkali, že bych se v mym věku měla chovat rozumněji a mít cit pro pochopení, jenže když kurva nikdo nemá cit pro pochopení mojí osoby a všichni na mě serou, já seru na ostatní. Ale možná to tak má být. K tý přecitlivělosti mám teď každej den šíleně nechutný bolesti břicha. A vím čím je to ovlivněný, jak ta přecitlivělost, tak ty bolesti břicha. 22. března, to datum, děsí mě. Nechci, já nechci. Prosím...

Konečně jsem dopsala svou píseň Broken. Dělám na další písni, mám melodii a část textu. Divný, že vždy, až když se mi všechno hroutí, se mi daří v tvoření svý "hudby". V posledních dnech jsem hodně zatahovala školu, jo, ty mý nálady, vím. Špatný to se mnou je. Naši to samozřejmě neví, ale asi intuitivně cejtí, že školu seru, takže kdykoliv mě vidí s kytarou v ruce, odháněj mě od ní a nutí mě se učit. Jenže já potřebuju psát písně, další a další, nějak mi to začalo jít a pomáhat. Texty jsou divný, ale možná je zveřejnim. Jo a mimochodem, do tejdne mi má konečně přijít ta elektrika. Ještě si nejsem jistá, jak tu Ibanezku pojmenuju, nevim nevim. Ale já to vymyslim. Give mi time. Give mi time.

I'm not like them, but I can pretend..


And I have hangover.

I hurt myself today, to see if I still feel.

12. march 2011 at 12:46 | Courtney |  All apologies
Včera jsem se vrátila z lyžáku (ve druháku se u nás na gymplu jezdí do Jeseníků), kde se toho dost stalo. Nebudu vypisovat všechno, stačí ta nejhlavnější věc. Přestože jsme to všichni čekali, zarazilo nás, když Aquila poslední noc podvedla Seriózního s Jelimánem. Ono se říká "jedno políbení, nic víc", ale budou problémy, já to vím. Motá se to víc a víc do sebe, až se v tom ztrácím. Ahhgr. Nesnášim milostný mnohoúhelníky. Zkusila jsem vám to znázornit takhle (kliknutím zobrazíte), jestli to nejde přečíst, vaše smůla. Jen chci, aby jste chápali, jak je to složitý.

------------------------------------------------------------------------


I focus on the pain
The only thing that's real

V pondělí mám narozky. Stárnu a ani si neuvědomuju, jak rychle. Když ve třech letech umíte ve školce mlčet před ostatními dětmi o tom, jak každičkou noc chodíte spát s tím, že vám v uších zní hádky rodičů, když v pěti letech taháte opilého otce z hospody, když se ve čtrnácti letech setkáte se *** a za celý život si nahlas nezastěžujete a mlčíte, musíte být sakra silná osobnost. A přesto všechno mám o sobě tak malé mínění, i když před ostatními se tvářím seběvědomě a bezproblémově. Mám příšerný strach. 22. března jdu k soudu. Zas budu muset vypovídat o tom, jak se to stalo, už asi po desáté. Chlapi od kriminálky tehdy kroutili hlavou a ptali se, proč jsem tak dlouho mlčela. Rok sem, další rok tam,.. Slibovali, že víckrát o tom nebudu muset mluvit. Jenže pak jsem musela jít k dalšímu výslechu, pak k dalšímu, a tak dál, a tak dál, pak jsem se ocitla na psychiatrii a měla v mobilu čtyři čísla na čtyři různý psycholožky.

Try to kill it all away
But I remember everything

A já o tom nedokážu víc mluvit, nechci, nemůžu, nechte mě všichni na pokoji. To lano na tom stromě ještě pořád visí. Proč jsem to tehdy, kurva, nedokázala dotáhnout do konce?

Nevím, opravdu nevím, co jsem udělala tak hroznýho, že všechny problémy zažívám já. Chci řešit problémy typu "v obchodě nemají můj oblíbený kondicionér" nebo "došel med, co budu dělat?!" a ne tohle. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak zasraný život mám.

Všechno nejlepší, ještě dva dny a budeš zase o rok starší.
Super.

--------------------------------------------------------------------------------------
11. 4. 2011 byl článek zcenzurován (paranoia)